Ionosférická sondáž v Průhonicích je provozována od roku 1957. Do roku 1984 byla měření prováděna sovětskou (ruskou) ionosondou AIS, v roce 1984 bylo zařízení nahrazeno australskou ionosondou IPS-42. Od ledna 2004 je ionosférická služba zajišťována sondou Digisonde.

Kontakt s družicí MAGION 5 byl ztracen brzy po jejím startu (oddělení od hlavní družice na oběžné dráze) v důsledku výpadku přívodu energie ze solárních panelů. Analýza ukázala, že se pravděpodobně jednalo o mechanický problém způsobující zkrat. Existovala naděje, že tento problém zanikne v důsledku tepelného cyklování na oběžné dráze. Pokusy o obnovení spojení proto pokračovaly. Dne 8. května 1998 bylo spojení obnoveno a MAGION 5 od té doby poskytoval mnoho užitečných údajů až do roku 2001, kdy byl vyčerpán plyn pro řízení orientace.

Stanislav Hanzlík (11. května 1878 Plzeň – 8. října 1956 Praha) byl český meteorolog světového významu, ředitel univerzitního meteorologického ústavu a profesor meteorologie a klimatologie na Karlově univerzitě.

Roku 1902 získal doktorát z filozofie, pokračoval ve studiu na univerzitách ve Štrasburku, v Berlíně, na Harvardově univerzitě v Cambridgi ve Spojených státech, byl na stážích ve Washingtonu a ve Vídni. Roku 1907 publikoval v Praze svou první objevnou práci O studených a teplých anticyklonách, roku 1908 ve Vídni publikuje obdobnou práci v němčině „Die räumliche Verteilung der meteorologischen Elemente in den Antizyklonen. Ein Beitrag zur Entwicklungsgeschichte der Antizyklonen.“ (Prostorové rozdělení meteorologických prvků v anticyklónách. Příspěvek k vývoji anticyklón.). Roku 1912 publikoval druhou významnou a objevnou práci o cyklónách „Die räumliche Verteilung der meteorologischen Elemente in den Zyklonen. Ein Beitrag zur Entwicklungsgeschichte der Zyklonen.“ (Prostorové rozdělení meteorologických prvků v cyklónách. Příspěvek k vývoji cyklón.). Oba předchozí příspěvky ovlivnily práci norské meteorologické školy vedené Vilhelmem Bjerknesem.

Stanislav Hanzlík v těchto pracích zúročil poznatky získané ve Spojených státech a pozorování z horských observatoří. Byl jedním z prvních meteorologů, kteří popsali vertikální profil tlakových útvarů a je mu připisován objev „teplých anticyklón“.

Během svého života procestoval mnoho zemí, své poznatky z těchto cest uplatnil nejen při svých přednáškách, ale také v knize Základy meteorologie a klimatologie, která vyšla hned třikrát – naposledy roku 1956.

Zdroj: Stanislav Hanzlík. (20. 06. 2023). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 13:32, 20. 12. 2023.

EUMETSAT je evropská mezivládní organizace zřízená za účelem budování a provozování systému meteorologických družic pro potřeby jejích členských států. EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 je již samostatnou organizací se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT od počátku provozuje především geostacionární meteorologické družice pod názvem Meteosat, později rovněž různé polární meteorologické družice. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.

Více informací:

• https://www.eumetsat.int/

Zdroj: Physics Today

Oliver Heaviside byl fyzik a matematik, který předpověděl existenci ionosféry, elektricky vodivé vrstvy v horních vrstvách atmosféry, která odráží rádiové vlny. Zkoumal elektřinu a významně přispěl k Maxwellovým rovnicím a vektorové analýze. V knize Electrical Papers (1892) se zabýval teoretickými aspekty problémů telegrafie a elektrického přenosu, přičemž ke studiu přechodových proudů v sítích využil neobvyklou výpočetní metodu zvanou operační kalkulus, dnes známou spíše jako metoda Laplaceových transformací. Jeho práce na teorii telefonu umožnila praktické využití dálkových služeb. V práci Electromagnetic Theory (1893-1912) postuloval, že elektrický náboj se zvětšuje s rostoucí rychlostí, což je předzvěst jednoho z bodů Einsteinovy speciální teorie relativity. Když se ukázalo, že bezdrátová telegrafie je účinná na velké vzdálenosti, Heaviside vyslovil teorii, že existuje vodivá vrstva atmosféry, která umožňuje, aby rádiové vlny sledovaly zakřivení Země, místo aby se šířily do vesmíru po přímce. V matematice je uznáván za vynález operačního počtu jako jednoho ze tří nejdůležitějších objevů konce 19. století.

Edward Norton Lorenz (23. května 1917 - 16. dubna 2008) byl americký matematik a meteorolog, který vytvořil teoretické základy předpověditelnosti počasí a klimatu a také základy počítačové fyziky atmosféry a meteorologie. Je znám především jako zakladatel moderní teorie chaosu, odvětví matematiky zaměřeného na chování dynamických systémů, které jsou velmi citlivé na počáteční podmínky.

Podle výboru, který mu v roce 1991 udělil Kjótskou cenu za základní vědy v oblasti věd o Zemi a planetách, jeho objev deterministického chaosu "hluboce ovlivnil celou řadu základních věd a přinesl jednu z nejdramatičtějších změn v pohledu lidstva na přírodu od dob sira Isaaca Newtona".

Zdroj: "Edward Norton Lorenz," Wikipedia, The Free Encyclopedia

Richard Christopher Carrington byl anglický amatérský astronom, který v roce 1859 svými astronomickými pozorováními prokázal existenci slunečních erupcí a naznačil jejich vliv na Zemi a na polární záři. Jeho dlouhodobá pozorování slunečních skvrn vedla k objevu diferenciální rotace Slunce.

Carrington dokumentoval sluneční skvrny a byl přímým svědkem mimořádného slunečního výbuchu z 1. září 1859. V následujících dnech zasáhla Zemi geomagnetická sluneční erupce, jejíž hlavní část dopadla nad americké kontinenty. Podle NASA Science zažila Země nebývalou geomagnetickou bouři, při které se rozhořely telegrafní systémy a v tropech byly viditelné polární záře - obvykle omezené na polární šířky. V těchto raných dobách elektrické komunikace byly nejvíce postiženy telegrafní systémy. Linka po celé Evropě a Severní Americe selhala a v některých případech způsobila telegrafistům elektrické šoky. Telegrafní stožáry vrhaly jiskry. Někteří telegrafní operátoři mohli pokračovat v odesílání a přijímání zpráv, přestože měli odpojené zdroje napájení. Na základě Carringtonova pozorování sluneční bouře nese dnes tato událost název Carringtonova událost a události podobného rozsahu jsou klasifikovány jako události "Carringtonovy třídy".

Milutin Milankovič byl srbský matematik a geofyzik. Dlouhodobé změny zemského klimatu spojoval s astronomickými faktory ovlivňujícími množství sluneční energie dopadající na zemský povrch. Cyklické pohyby oběžné dráhy, které jsou schopny vysvětlit načasování ledovcovo-ledovcových cyklů, jsou dnes známy jako Milankovičovy cykly. Zemřel 12. prosince 1958.