Leden
Ruční miskový anemometr používaný v minulosti pro terénní měření rychlosti větru na základě frekvence otáčení. | |
Miskový anemometr využívá k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru. Zdroj: Česká meteorologická společnost [online]: Elektronický meteorologický slovník (eMS) [cit 21.12.2023]. Dostupné z: http://slovnik.cmes.cz |
V rámci Geofyzikálního ústavu ČSAV byl v roce 1957 vyčleněn meteorologický sektor tvořený oddělením fyziky zemské atmosféry a oddělením klimatologie a krátkodobé prognózy. Od 1. ledna 1961 se meteorologický sektor přeměnil na Laboratoř meteorologie ČSAV pod vedením A. Gregora. Laboratoř byla k 1. lednu 1964 přeměněna na samostatný Ústav fyziky atmosféry ČSAV, jehož ředitelem se stal J. Podzimek.
Základ dnešního Českého hydrometeorologického ústavu vznikl na rozhraní let 1919 a 1920, kdy byly založeny Státní ústav meteorologický, spadající pod ministerstvo školství a národní osvěty, a Státní ústav hydrologický působící pod ministerstvem veřejných prací (první rok používaly ústavy název Československý státní ústav meteorologický a Československý státní ústav hydrologický).
Státní ústav meteorologický sídlil do roku 1940 v ulici U Karlova 3 (nyní Ke Karlovu 3), kde je Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Jeho prvním ředitelem byl Dr. Rudolf Schneider. V letech 1939–1945 se nazýval Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu (ÚMÚ) a po druhé světové válce až do roku 1953 Státní meteorologický ústav (SMÚ).
Vládním nařízením Československé republiky č. 96/1953 Sb. s účinností od 1. ledna 1954 došlo k zahrnutí oboru hydrologie a vznikl Hydrometeorologický ústav (HMÚ), byť Výzkumný ústav vodohospodářský (VÚVH) zůstal nezávislý. Roku 1967 byl do ústavu začleněn třetí obor – ochrana čistoty ovzduší, a to v reakci na vzrůstající význam ochrany životního prostředí. Po vyhlášení federace je od roku 1969 rozdělen na Hydrometeorologické ústavy se sídly v Praze a Bratislavě, které jsou pak přejmenovány na Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) a Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ).
Zdroj: „Český hydrometeorologický ústav.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie.
Rychlost větru 57,8 m/s je historicky nejvyšší rychlostí větru v nárazu naměřenou na území Česka. Došlo k tomu při větrné bouři, která dostala jméno podle tlakové níže Kyrill a způsobila značné škody v západní a střední Evropě. Na meteorologické stanici Sněžka na polské straně státní hranice byla tehdy zaznamenána maximální rychlost větru 60,0 m/s.
Digisonde Portable Sounder 4D (DPS 4D) je vertikálně orientovaný radar schopný provádět měření ionosféry a poskytovat zpracování a analýzu v reálném čase pro popis šíření rádiového signálu na podporu komunikačních nebo pozorovacích operací. Systém kompenzuje nízký výkon vysílače použitím vnitropulsního fázového kódování, digitální impulzní komprese a dopplerovské integrace. Funkce sběru dat, řízení, zpracování signálu, zobrazování, ukládání a automatické analýzy dat byly zhuštěny do jediného víceprocesorového počítačového systému s více úlohami, zatímco analogové obvody byly zhuštěny a zjednodušeny použitím sníženého výkonu vysílače, zařízení s velkou šířkou pásma a komerčně dostupných rozšiřujících desek pro PC (https://ulcar.uml.edu/digisonde.html).
Za datum vzniku jazykově čistě české akademie věd považujeme 23. leden 1890, kdy zřízení akademie povolil císař František Josef I. Na jeho počest nesla název České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. O její vznik se však zasloužil hlavně architekt Josef Hlávka, který ji finančně zajistil. Instituce sídlila v nově postavené budově Národního muzea na Václavském náměstí a zahájila činnost 18. května 1891. Po vzniku Československa v roce 1918 se instituce přejmenovala na Českou akademii věd a umění. V roce 1952 došlo sloučením s dalšími akademickými institucemi ke vzniku Československé akademie věd.
Sydney Chapman byl britský matematik a geofyzik, který významně přispěl ke kinetické teorii plynů a fyzice vesmíru a Slunce. Věnoval se několika různým oblastem výzkumu, z nichž každý trval řadu let, i když ne nepřetržitě; často se věnoval několika různým oblastem současně. Jeho studie horních vrstev atmosféry se týkaly difúze a jejího vlivu na tlumení zvukových vln. Poprvé odhadl elektrickou vodivost ionosféry. Ve svých geomagnetických pracích se zabýval výkladem slunečních a měsíčních denních geomagnetických výkyvů z hlediska teorie "dynama". Určil vliv změn ionosférické vodivosti na zvýšení měsíčního přílivu v létě ve srovnání se zimou a také v době zvýšené magnetické aktivity. Provedl studii Sq, sluneční variace v magneticky klidných dnech. Dále přispěl k teorii atmosférických přílivů a odlivů. Pracoval na teoriích vysvětlujících magnetické bouře jako vyvolané proudy nabitých částic emitovaných ze Slunce a navrhl vysvětlení počáteční a hlavní fáze geomagnetických bouří. Pracoval na teoriích vysvětlujících magnetické bouře jako produkt proudů nabitých částic emitovaných ze Slunce a navrhl vysvětlení počáteční a hlavní fáze geomagnetické bouře. Rozdělil kolísání geomagnetických bouří na kolísání v čase bouře nezávislé na zeměpisné délce a na lokální kolísání v čase. V roce 1931 představil teorii vzniku ionosférických vrstev, v níž přinesl nové poznatky, když uvažoval o mechanismu vzniku ionizovaných vrstev v atmosféře vlivem slunečního ultrafialového záření. Předpokládal atmosféru o rovnoměrné teplotě, ionizovanou monochromatickým zářením, a odvodil strukturu vrstev, která se velmi podobá skutečné vrstvě E. Zabýval se také problémy fotochemie atmosférického kyslíku. Navzdory zcela nedostatečným informacím o absorpčních koeficientech, teplotě horních vrstev atmosféry a intenzitě slunečního ultrafialového záření správně zjistil, že atmosférický kyslík musí být nad výškou asi 100 km převážně atomární. Ukázal také, že obsah ozonu v atmosféře musí mít maximum ve výšce, kterou odhadl na přibližně 60 km (novější práce tuto výšku snížily). Předpokládal, že zelená čára ve spektru airglow a polárních září vzniká excitací atomárního kyslíku, když se srazí tři atomy kyslíku a dva se spojí v molekulu, přičemž třetí zůstane excitovaný. Tento návrh (nyní obecně přijímaný) byl dále rozvinut v roce 1936 ve zprávě napsané společně s W. C. Pricem, v níž také ukázali, že atomární dusík je pouze minoritní složkou horních vrstev atmosféry, a uvažovali o disociaci vodní páry. V roce 1960 krátce navštívil Prahu. (https://royalsocietypublishing.org/doi/pdf/10.1098/rsbm.1971.0003)